Úvodní stránka | Slovo Kristovo 1 (1952, původní znění)

Slovo Kristovo 1 (1952, původní znění)

Člověče, hlubino až ke mně bezedná -

v tobě jsem se skryl až k nepoznání sebe, k nenalezení se v tobě

v obraze ponížení, slabosti a smrti, jímž jsi na Zemi projeven.

Je však den měnící tvářnost věcí; nechť zjeví, že v tobě jsem

a ty mou těžkou i slavnou cestou Zemí - světem - kosmem.

Nuže - pojďme - ať dojdeme ještě dnes k hranici těžkých věcí!

Zítřek je časem novostí všeho, a tu vytvoříme po odpočinku v náručí nebes,

kde je tichá velebnost a mlčení Boha před životem i v něm ...

Vyznavačům Kristovým

Knihou Slovo Kristovo dostáváte do rukou knihu velmi vzácnou a jedinečnou, obsahující přímé Slovo Kristovo, zachycené prostředníkem a přetlumočené do lidských slov. Jsou to slova velmi vzácná a významná, jejichž obsah je třeba si hluboce vrýt do duše, aby byla opravdu jejím světlem, její cestou k Bohu.

Dokud člověk nezná plně směrnice, jimiž se má v životě řídit, aby dosáhl co nejdříve vyššího duchovního stavu a tím spojení s Kristem, může mít omluvu, že neznal a nevěděl, jak má žít. Pro toho, kdo rozjímá nad knihou Slovo Kristovo, nebude této omluvy, neboť je mu pravda zjevena, známa. S knihou Slovo Kristovo přijímá každý vážnou odpovědnost za svůj život, neboť v ní je jasnou mluvou řečeno vše, co Kristus žádá od člověka, aby jeho život byl dokonalý, čistý a svatý. Musí se tedy každý, kdo knihu Slovo Kristovo dostane, snažit podle Slova Kristova žít. Jinak by mu nebyla nic platná ani užitečná. Bylo by marné ji mít, číst a nad ní rozmýšlet.

Dosti již bylo a je knih o duchovní moudrosti, dosti rozmýšlení a přemýšlení. Je potřebí přejít konečně k činům - podle poznaného žít jako křesťané. Přijetím této knihy se každý zavazuje, že knihu nepůjčí nikomu nezasvěcenému, že nezasvěceným nebude z ní ani předčítat ani dělat výpisky. Kniha je pouze pro ty, kteří prokonali jordánský křest. Mnozí si myslí, že by všichni lidé měli znát tato krásná Slova Kristova, napsaná v knize. Jsou všichni lidé toho hodni? Přijali by všichni rady, pokyny i přísná její kárání?

Nechtějme být moudřejší než sám Mistr, který dobře ví, kdo je hoden, aby knihu dostal do ruky. Uzná-li někoho za hodna, však najde k němu cestu sám. Vy sami buď společně nebo jednotlivě pročítejte bedlivě v nedělních nebo svátečních chvílích jednotlivé kapitoly, přemýšlejte o nich, promýšlejte je a snažte se podle nich žít. Hleďte jimi naplnit své nitro tak, abyste si zasloužili velkou milost, která je vám dána touto svatou knihou.

Kristus žehnej vaší práci na vnitřním obrácení a zdokonalení. Jeho milost buď s vámi!

Věnování

Vám, kteří jste mne přijali za svého Učitele, za svého Pána i Boha svého -

Vám, kteří jste dospěli na své cestě ke mně na místo, kde je láska má jako učitel lidu ve slovu laskavém a moudrém, ve slovu, jaké dávají jen rodiče svým dětem jako rady a pokyny pro život, aby byl k jejich cti i ke cti dětí, pro jejich dobro, pro jejich život pokojný a svatý -

Vám, kteří jste dychtiví mé moudrosti, lásky i poznání mé vůle, která vede váš život k dokonalosti a kráse svatosti, účelnosti i užitečnosti pro celý svět zemský i boží -

Vám, kteří si nelibujete v kadidlech, jež vydávají zemské chrámy, ale v kadidlech, jež stoupají ze srdce jako libá vůně vroucí zbožnosti plynoucí z víry i lásky ke mně -

Vám, kteří si z vlastního srdce budujete chrám boží, aby váš Bůh do něho vstoupil a v něm s vámi přebýval -

Vám, kteří opouštíte svět svým srdcem, vkládajíce je do srdce mého pro jeden společný život -

Vám, kteří se dovedete obětovat a oběti své klást k oběti mé na oltář bratrské lásky i za všechno nedokonalé a hříšné ve světě, aby se navrátilo v lásku a pokoj -

Vám, kteří myslíte na mne ve chvílích těžkých, kdy pracujete tělem i duší, i tehdy, když odpočíváte, když se radujete i rmoutíte - vždycky, když počíná den nebo přichází noc -

Vám, kteří bojujete o prvenství mého Slova mezi všemi slovy, která jsou mluvena i psána o Božích zákonech, aby jméno mé bylo nade všechna jména, aby svět toto jméno poznal a mne si zamiloval tak, jak jste si mne zamilovali vy, přátelé moji -

Vám, kteří mi prokazujete služby malé i velké, podle toho, o jaké vás požádám, jaké vám předložím jako úkol, práci, jako cestu trnitou a kamenitou, jaká je určena pro služebníky Boží lásky, pro čas, kdy ona bude trpět a vykupovat -

Vám, šlechetným, kteří vidouce bratry bloudící, jdete za nimi až do míst, kde je svod, klam a blud a nasazujete život duše své, vyvádějíce je na pravé cesty -

Vám, kteří nedbáte, že vámi neuvědomělí lidé zhrdají a statečně trváte na místě, které je neprávem zváno místem kacířů, protože tito si sami hledají Boha a sami se stávají knězi a učiteli, obcujíce se mnou zvláštním způsobem -

Vám, kteří chápete poslání člověka pomáhat a sloužit, zachraňovat, učit a vést, a kteří toto poslání plníte a jemu zasvěcujete život -

Vám, kteří se pilně učíte ode mne láskyplně žít a toužíte dokonale poznat věci mé i věci své, aby byly vždy v souladu, aby se jimi zaplňoval život tak, jak je stanoveno: že mezi Bohem a člověkem bude vždy velká láska a nejužší spojení -

Vám, kteří pracujete nejen pro požitky těla, pro potřeby jeho života na Zemi, ale kteří mimo práci rukou pracujete i srdcem, vydávajíce lásku do všech stran v myšlenkách, modlitbách, v čistém cítění, jež se spojuje s cítěním mým a tak skrytě pomáhá světu, Zemi a všem, kdo živi jsou -

Vám, kteří hledáte poučení o skrytých dějích života, o zákonu, jemuž je lidský život podroben a jím řízen, o všem, co člověk potřebuje vědět, aby se stal moudrým synem božím -

Vám, kterým není lhostejný osud rodiny, národa, celé Země i všech, kdo na ní bydlí, kteří se přičiňujete ze všech sil, aby byly odvráceny pohromy i to, co je jejich příčinou -

Vám, kteří se poddáváte mému vedení jako ovečky pastýři v pevné jistotě a důvěře, že dobře znám, kde je pro vás nejlepší místo, nejlepší pokrm a nápoj pro vaše duše, že vás na tato místa vedu, pro vás je vybírám a dobře chráním -

Vám, věřícím, doufajícím, vyznávajícím mne nejen ústy, ale i srdcem, celým životem, dobrými skutky a láskyplnými slovy -

Vám, mírným a tichým, pokorným a smířlivým, statečným a trpělivým, moudrým a přívětivým i ochotným k jakékoli práci prosté i vzácné -

Vám, čistým od hříchu mamonu a modloslužby -

Vám, kteří se navracíte v mou lásku, protože ve vašem srdci jsem na místě prvním a vyvýšeném jako jediný, Svatý - Ten, který je Duch ducha vašeho, Duše duše vaší, i jejich laskavý, dobrý Pán a Bůh smilovávající se vždy nad tím, který prosí: Odpusť mi a dej svou milost nehodnému, aby se stal hodným Tebe -

Vám dávám Slovo své, vám dávám vyučení Duchem, vám dávám poznání skrytých cest moudrosti a lásky, jež vedou a řídí osudy světa i člověka ...

Hluboké, bezedné jsou studnice mé, v nichž je vylita moudrost. Kdo nemá duši žíznivou po moudrosti, jen maličko vody nabírá z těchto mých studnic a rty svlažuje jen malými doušky. Avšak ten, kdo má útroby své duše vyprahlé a žíznivé, ten mě stále prosí: Ó, dej mi pít, Pane můj, abych já, moudrostí jsa napojen, dobře věděl, co mám činit, abych dosáhl spásy a žil podle Tvé vůle na věky. -

Jak rád slyším taková slova, jak rád podávám vody ze svých studnic, neboť ony mají v sobě sílu, a ten, kdo z nich pije, je posilován na duchu svém. Ten pak, kdo je silný na duchu, přemáhá zlé a vítězí nad ním. Kdo vítězí nad zlým, je pak obdarován nejen moudrostí ducha, ale také jinými dary, mezi nimiž láska je korunou všeho, záříc nade vším, dodávajíc všemu veliké krásy i užitečnosti.

Proč nežádáte na mně víc vody z mých studnic, abyste z nich ustavičně pili, abyste v sobě posílili ducha, abyste zmoudřeli a zvěděli, co na vás žádám za činy, za myšlenky, slova i city, abyste mohli dobře plnit vůli mou a tím dosahovat dokonalosti, která je žádána na duchu, jenž vstupuje po můj bok jako věrný služebník, jako syn milující Otce a Otcem milovaný?

Ó, žádejte vody ze studnic mých, ony jsou otevřeny každému, kdo má srdce čisté a pokojné, neporušené zlobou světa. Žádejte po mně vody moudrosti, neboť já je mám ve svém vlastnictví, a těm, kteří prosí o vody studnic mých, dávám vrchovaté míry, jestliže jsou opravdu v duši žízniví a hledají moudrost pravou, jestliže hledají pravdu.

Jsou mnozí, kteří mě dosud o vodu nepožádali anebo žádají jen malou míru. Kdo málo žádá, málo dostává, a proto bývá chudý na duši, neznalý mého přání. Nezná-li má přání, jak je může plnit? Kdo pak neplní má přání a nežije podle nich na Zemi, marně volá: Otče, otevři, jdu k Tobě, neb tělo mi zemřelo a já hledám nový domov. -

Takovému je odpovězeno: Odejdi od mého domu, nejsi synem mým, protože jsi nežil svatě. Jen ten, kdo žije svatě, je syn můj, protože synové moji svatí byli a opět svatí musí být, mám-li je přijmout do svého domu jako své pravé syny. Jdi tedy a uč se svatě žít. Až se naučíš svatě žít, přijď, a já ti otevřu dveře dokořán a s láskou tě přijmu do něho. -

Žádejte tedy hojně vody z mých studnic, abyste poznali, co je v nich obsaženo jako moudrost i jako zákon, jako řád i příkaz daný člověku, jako směrnice pro jeho život, aby byl žit tak, jak má být žit, totiž čistě a svatě podle lásky, moudrosti i vůle mé, která je zakotvena ve vůli Otcově jako nedílná její jednota. Proto, co já pravím, praví i Otec, přání mé je přání Otcovo. Vy pak, plníce je, neodejdete od domu Otcova, ale vstoupíte do něho jako svatí synové, až přijde chvíle vašeho rozloučení s tělem a Zemí.

Hle, u studnice již stojím a jsem ochotný nalévat všem, dát pít vody živé. Pijte tedy, pijte, ať jste naplněni mou moudrostí, ať vaše žízeň je tak ukojena na věky. Vy pak, sami napojení, budete jiným podávat k ústům poháry vědění o životě mém i o životě člověka. Tak bude splněno přání mé, aby všichni jedno byli, v lásce i vůli mé jako jedna svatá rodina, jejíž Pán je zároveň i její přítel. Budou-li pak všichni jedna svatá rodina, pak započne kralovat láska. A když láska kraluje, je život rájem ...

Slovo pravdy ze sebe vydávám, aby mě poznal ten, kdo mě již dlouhý čas vytrvale hledá.

Kde jste, hledající, kde jste, žízniví po pravdě, vy, kteří se nespokojujete s moudrostí, kterou má svět, ale hledáte moudrost pravou, svatou a dokonalou?

Sejděte se, shromážděte se! Já již otvírám ústa a promlouvám o pravdě, o sobě i o vás, o všech věcech života, aby byli vyučeni ti, kdo vyučení hledají, o ně prosí, aby jim dalo přesné a správné směrnice i příkazy pro život, aby jim konečně již započala dokonalost člověka, toho, jenž mne miluje.

Mnoho práce je člověku uloženo, mnoho obtížných úkolů. Ten, kdo ke mně jde, kdo upřímně hledá spojení se mnou, komu opravdu záleží na tom, aby byl přede mnou dokonalý, aby byl připočten ke svatým duchům shromážděným kolem mne, kteří jsou naplněni láskou, v lásce žijí, láskou se oblažují a láskou pomáhají všem, ten si nemůže hovět jako ti, kteří jdou cestami světa užívajíce jeho života pro své rozptýlení, obveselení, pro blahobyt svého těla.

Kdo chce ke mně dojít včas, ten musí velmi usilovat o své duchovní povznesení, mnoho se namáhat v duši, mnoho v ní pracovat, aby duše dosáhla pravých stavů, které jsou podmínkou pro její vzestup do mé blízkosti. Jen v mé blízkosti je duše klidná bezpečná, je oblažována tisícerými radostmi. Avšak ke vstupu do oblastí blažených je zapotřebí, aby duše byla svatá.

Myslíte, že svatost duše padá člověku do klína bez jeho přičinění? Myslíte-li takto, pak nedobře myslíte. Jestliže nedobře myslíte, pak nedobře jednáte a nedobře žijete. Nedobrý život se nemůže se mnou spojit, nemůže ke mně dojít. Tak zůstane dlouhý čas v obtížích pro svou nedokonalost.

Učte se myslet podle mne. Vy ovšem nevíte, jak myslím já. Ale já vám chci zjevit své myšlení. Chci vám zjevit, jak smýšlím o vás, jak myslím na vás, jaká přání nosím v srdci, které vaše skutky mne rmoutí, které jsou proti Božím zákonům, které vás snižuji nebo vyvyšují, kterými hřešíte a které způsobují vaši nedokonalost.

Vaše nedokonalost je vaším největším utrpením. Uvádí vás do tísní a neklidu, vkládá vám na duši tělo umírající, obtížné, v němž žít znamená vždy trpět. Vaše nedokonalost je také mým největším utrpením.

Víte-li, co zaviňuje vaši nedokonalost, tu doufám, že již hned v této hodině silně zatoužíte ji odstranit, jí se zbavit co nejrychleji, co nejdříve, aby nebyla mezi mnou a vámi jako příčina našich žalostí i vzájemného odcizení a rozdvojení, z něhož plyne nebezpečí smrti vaší duše.

Nedokonalost je slovo mírné, jímž posuzuji váš stav. Kdybych řekl: vaše hříšnost - pak si sám postavil zábranu, že bych vás nemohl vyučovat, vás kárat a seznamovat s věcmi důležitými, na nichž závisí také váš budoucí život a jeho osudy. Hříšné nemohu učit, neboť hříšníci jsou vyňati z Otcovy milosti.

Mohu učit jen ty, kteří jsou očištěni z těžkých hříchů a jich zbaveni, kteří už hledají cestu dobrou, cestu ke mně, cestu z vlastní nedokonalosti, kteří si uvědomují svou nedokonalost, nesou ji s kajícností a touží ji zcela odložit. Jen těm mohu říci: Čiňte podle mne, myslete podle mne, mluvte podle mne. -

Neboť jen tito jsou schopni započít se životem podle mne a rozvíjet jej až do nejvyšších stavů.

Nestačí jen mé Slovo slyšet nebo je číst. Je třeba je vtisknout do sebe, naplnit se jím, aby nebylo ve vás rozpaků jak mluvit, jednat, abych byl s vámi spokojen, abyste nepřestupovali ustanovení dané člověku, který je můj učedník, můj přítel, můj milý syn. Aby se mé Slovo vtisklo do duše, k tomu je třeba námahy, práce. Samo se tam nevtiskne, neudrží, samo se v ní nerozroste v plodný krásný život božího syna.

Vy sami musíte mé Slovo opatrovat v sobě, udržovat v paměti. V paměti je udržíte, budete-li je často pročítat, o něm přemýšlet, na ně vždy myslet a hlavně podle něho sladit své city, slova i myšlenky.

Vyrovnáte-li se vnitřně podle mého Slova, tu váš zjevný život se zcela obrátí a každý podle vašeho zjevného života pozná, že jste se mnou a ve mně živi.

Myšlení na mé Slovo namáhá duši, neboť ona je zaujata zevním světem a stěží odvrací od něho pozornost, stěží se udrží v soustředění na to, co nevnímá a nemůže vnímat.

Mne není možno vnímat vnějšími smysly. Duše, která nemá vyvinuty jiné smysly, nemůže mne vnímat vůbec, neboť je hluchá k mým Slovům, neslyší je. Proto všechno, co souvisí se mnou, je pro ni těžko pochopitelné. Aby pochopila, musí vyvíjet úsilí, musí má slova předkládat rozumu i citu, musí je mít stále ve vědomí. Její vědomí je však naplněno dojmy vnějšího života lidí i sebe v tělesném projevu, a proto se zdráhá přijmout v sebe i myšlení na věci jiné, na věci mé. Duše mu je musí znovu a znovu připomínat, svou vůlí mu je přímo nutit. A to je práce namáhavá. Je možno se divit, že tak málo lidí ji koná?

Vy, kteří se chcete vyučit, mne poznat, žít podle svatých zákonů, vy se namáhejte, pracujte myšlenkou i citem.

Nebudete-li sami pracovat, mé Slovo vám bude bez užitku. Ale nejen to, ono vás obviní, že jste s ním zacházeli podle zvyků světa, jenž zaujme mnoha věcmi, které člověk rychle zapomene, odhodí. Činíte-li tak se světskou moudrostí, budiž vám to prominuto, protože světská moudrost se mění podle času i podle toho, jaké práce se na ní konají. Kdybyste tak učinili s moudrostí mou, pak bych sesbíral slovo z duše odváté, odhozené vaší nepozorností, lenivostí, a vícekrát bych vám je nedal.

Nedám-li vám v budoucnosti své Slovo, budete bezradní a bloudící. Budete-li bloudit, budete mít nová soužení a vrátíte se znovu tam, odkud jste vyšli za svým napravením, za svým obnovením.

Neznáte místo, odkud jste vyšli za svým napravením, ale já je znám. Já vím, že je to místo velkých hříšníků, rušitelů Božích zákonů, že je na něm život hrozný, neboť je v úplné temnotě. Jak obtížné bylo vaše vystupování z místa temnot, vy také nevíte. Já vím, jaké bylo. Protože vím, hrozím se, že byste znovu museli podstupovat zápas s temnotou.

Proto vás varuji, proto vás kárám, proto usiluji o to, abyste šli výš a ne cestou zpět. Cesta k výšinám je namáhavá, ale co platno. Musí se jít vpřed, nechcete-li znovu prožívat obtíže. Nezastavujte se ani na okamžik, nezpožďujte se ani jedním dnem, který prožijete ledabyle, bez uvážení.

Slovo mé ve vaší mysli je světlo vašich cest. Uvědomíte-li si, že v mém Slovu je pomocník a vůdce pro vaše cesty, tu vezměte je za ruku a dejte se jím vést. Sviťte si mým světlem - Slovem - na každé místo života, na každé lidské slovo. I poznáte hned, zdali ten člověk mluví dobře či nedobře, jen podle moudrosti rozumu vyučeného světem, nebo podle moudrosti mé. Příklad si pak vezměte, jak se mluvit má a jak se mluvit nemá.

Mluvit se má vždy tak, aby slovo neporušovalo ustanovení o lásce jedněch k druhým. Jestliže toto slovo porušuje toto ustanovení, tu onen mluvící člověk hřeší.

Vy, kteří se hříchu varujete, buďte velmi opatrní na slovo. I na ně berte světlo mého Slova, aby z něho nevycházela temnota a vám nekazila duši svými stíny.

Dosud nemohu vás přímo vzít za ruku a říci: Pojď tam a tam, zde nestůj, ustup vpravo, jdi vpřed, pozor dej, před tebou je kámen, před tebou je had. -

Nemohu vás v každé chvíli života varovat, povzbuzovat a potěšovat. Nevyvinuli jste v sobě schopnosti pro slyšení mého Slova, pro vnímání mého doteku. A přece bez mého vedení nemůžete vědět, kam máte jít, co máte dělat, abyste šťastně prošli nebezpečnými úseky cesty, kdy život váš je v rukou pokušitelů a svůdců, kdy nevidíte před sebe ani za sebe, co jste udělali dříve, jak jste žili a kde jste se nacházeli, než jste přišli jako lidé žít do Země.

Těžko se vám žije, těžko rozhoduje, kterým směrem máte jít. Potřebujete učitele, potřebujete dokonale poznat věci svého života, abyste věděli, v čem chybujete, v čem hřešíte, čím se dostáváte do mé blízkosti, do mého vlivu, který usměrní vaše osudy, že budou pro vaši radost a ne žalost, jak je tomu doposud.

Vaším učitelem je mé Slovo. Protože je neslyšíte v sobě tak, že byste bez Písem věděli, co máte dělat, jak máte žít, protože mé Slovo není ve vás a neohlašuje vám to, co bylo, je i bude u vás a pro vás činěno Otcem i Synem, i to, co máte činit, aby z vás byli synové svatí a moudří, protože potřebujete vyučení, pevnou a jasnou mou mluvu, v níž jsou pokyny i příkazy pro život bohumilý - vydal jsem proudy svých myšlenek do rukou prostředníka, jenž mne slyší a umí promluvit vaší řečí, aby do Písem zapsal nové mé poselství lidu, který je mi nakloněn, který touží a hledá věci, jež by ho učinily mně milým, blízkým, mým zdatným služebníkem i oddaným synem.

Ať se zdá jakkoli podivným, že já se ozývám a promlouvám slovem Učitele, ať jakkoli o tom soudí svět, já nemohu jinak ohlašovat a zvěstovat své poselství než způsobem, jaký byl znám lidu Mojžíšovu.

Nemluvím k těm, kteří jsou bázliví a opatrní z lenivosti ducha, nechtějíce znát a slyšet věci nové, aby se nemuseli učit a namáhat duši rozmýšlením věcí složitých, z jakých se skládá život člověka, toho, jenž hřeší, i toho, jenž se z hříšnosti vymaňuje, i toho, jenž pracuje a žije po mém boku.

Nemluvím k těm, jimž dostačuje vnější chrámová zbožnost, kteří v ní docela utonuli, zapomínajíce vyvíjet vnitřní dokonalost.

Nemluvím k těm, kteří se domnívají, že jsem člověka již dostatečně vyučil, že dostatečně jej vyučili církevní učitelé, neboť oni netouží po vyučení novém, dokonalejším, plnějším.

Nemluvím k těm, kteří mé jméno mají za jméno člověka, nevěříce, že Slovo se stalo Tělem.

Nemluvím k těm, kdo jsou naplněni pochybnostmi o životě ducha v těle, na Zemi i na nebi, kteří víru ve mne těžko chápou a staví se proti ní.

Nemluvím k těm, kdo Boha mají v ústech, ale nikoli v srdcích.

Nemluvím k těm, kdo jméno mé staví do řad proroků - prostředníků Slova.

Nemluvím k těm, kteří jiná jména mají za jména Boží, ne jméno mé.

Nemluvím ani k těm, kteří kacířují ty, kdo nesou lidu nová zjevení.

Slovo mé je posláno k těm, kteří jsou mezi lidem jako ovce mezi vlky, jako holubice mezi luňáky, jako pilní mezi lenivými, jako vřelí mezi vlažnými, jako tiší mezi hlučnými, jako mírní mezi hněvivými, jako snášenliví mezi těmi, kdo hledají rozbroje. Tito zajisté neřeknou: Máme věřit v nové Slovo Kristovo?

Ti zajisté se nezaleknou novostí, nepřejdou lhostejně nové Písmo, nové sdělení člověku. Ti již dávno čekají na mne, že opět přijdu a Duchem vyučím, zjevím sebe. Ti vztáhnou ruku, otevřou srdce, a řeknou: Pane, přijď a vyuč nás. Pane, vejdi do našeho příbytku. Pane, zjev nám sebe samého, ať přestane bloudění, ať nám nadejde spasení dokonalé. -

Bláhoví jsou lidé, ti, kteří se domnívají, že jsem řekl vše, že není třeba nic člověku zjevovat ani k němu promlouvat. Bláhoví jsou ti, kteří si představují můj příchod jako Syna člověka v tom těle, jaké se nosí na Zemi, které může vidět každý člověk, hříšný i svatý.

Jen jednou jsem si toto tělo přisvojil, ale vícekrát ne. V Duchu nyní chodím, v Duchu jsem živ, v Duchu učím ty, kteří si zaslouží být Duchem vyučeni. Čekají-li na můj příchod v těle, budou čekat marně, neboť soudný den je nezjeví, ani kterýkoli jiný den.

Což Duch má tělo, nohy a ruce jako hmotné tělo? Což On má slovo jako jazyk v ústech těla? Což Jeho Slovo může slyšet lidské ucho, jež zná jen zvuky zemských sfér?

Duch zajisté má tělo ze světla a světlo Ducha není viditelné na Zemi. Ducha vidí jenom duch, a to ten, který sám je světlem přioděn. Který duch není přioděn světlem, nemůže vidět Ducha.

Bez světla je ten duch, který hřeší. Což může hřešící duch vidět světlo? Chce-li kdo vidět Ducha, musí nejdříve sám mít ducha. Duch je to zajisté, který tělem hýbe, ale je-li hřešící, pak jakoby duchem nebyl. Je jen stínem, hynoucím životem. Nemůže vidět ani slyšet Ducha, aniž vůbec ví, aniž věří, že On jest.

Jsem v Duchu živ a v Duchu přicházím. Nespatříte mne, moji vyznavači, leč tehdy, až váš duch se přioděje světlem, ve světle bude žít a světlo bude vnímat. Ten mne vždy uvidí, vždy uslyší, nejen v soudný den.

Má-li lidský duch světlo, proč by čekal na soudný den? Jen hříšníci na něj čekají, neboť je před nimi. Ti, kdo dosahují svatého života, nemusí čekat na můj druhý příchod. Já jsem s nimi a u nich stále. Jen si musí rozvinout, vyvinout schopnost ducha, abych jim nebyl vzdálený, neviditelný, neslyšitelný, abych pro ně nebyl Bohem neznámým, ale blízkým. Je-li někdo blízký, tu je možno ho poznat, jaký je. Budu-li vám blízký, poznáte mne a zamilujete si mne celým srdcem.

V nevědomosti jsou moji vyznavači, ve veliké nevědomosti. Mnohým se však zalíbila tak, že nechtějí poznat celou pravdu, aby nevyvrátila jejich dosavadní mínění o mně a o člověku, aby nemuseli budovat nové řády života. Ty řády, v nichž dosud žijí, sloužily více tělu než duši. Tělu se žilo pohodlně a duše byla ve stavu spánku. Což to není libý stav? Ó, neburcujte nás - volají - nechtějte po nás namáhání, usilování o svatost života. V Boha věříme a světu sloužíme, mnoho pracujeme; což nekonáme dost? -

Odpovídám:

Neotevřete-li srdce své i celou duši k poznání pravdy o mně i o sobě, nebudete přijati do domu Otcova. Zůstanete ve stavu zaostalém, a podle toho bude s vámi jednáno. -

Nikomu nevnucuji svou svatost. Kdo po ní nevolá, nedychtí, ten pro ni dosud vnitřně neuzrál, ona ho nenaplňuje nadšením, nedodává mu potřebných sil, protože ji přijímá vlažně, nad ní se nezamýšlí a z ní si nebere ani trošku poučení.

Vím o těchto vlažných, nevyvinutých, kterým mé Slovo neuvolnilo cestu k vyšším stavům. Nemohlo jim ji uvolnit, protože mu nerozumějí, jeho smysl obracejí podle svého rozumu. Ani nové mé vyučování, nové Slovo, jasné a pochopitelné, nezanechá v duši tolik odezvy, nevyvolá tolik změny, kolik je jí potřebí pro vyšší stav. Oni budou ještě dlouho vyhlížet můj příchod, dlouho rozmýšlet, jaký bude a co jim přinese.

Bláhoví - kdyby místo čekání si proměňovali nitro a srdce naplňovali láskou, pak by se dočkali mého příchodu k nim ještě v tomto životě na Zemi.

Vím o vlažných a již nyní je vyjímám z pozornosti, neboť co je platná má pozornost k nim, když oni její výsledky nepřijmou, v ně neuvěří, neoddají se celým srdcem všemu, co jim pravím, co jim chci poskytnout jako úlevu pro těžký život, jako pomoc pro vnitřní zdokonalení.

Já obracím celou pozornost k těm, kdo jsou ochotni přijmout mé Slovo a podle něho vskutku žít. Kdo jsou tito schopní?

Jsou to ti, kteří jsou vnitřně oživeni, vyvinuti do jemnocitnosti, láskyplnosti, obětavosti a snahy prospívat na duši, mne slyšet a vidět tváří v tvář co nejdříve. Tyto vyučím, vyvedu z bloudění na pravé cesty, tyto učiním svědky svého příchodu k člověku, neboť jim dám vidění mne ve chvíli nenadálé, až přijde vhodný čas.

Vy, k nimž je upřena má pozornost, vy máte již mé nové Slovo. Jestliže o něm víte a poznáváte je, je to znamení, že ve vás vidím duše oživené, schopné mne pochopit.

Nezklamte mou důvěru! Přijměte to, co vám dávám jako Otcův dar, takto jej ceňte a za něj Otci děkujte, neboť je to Slovo mé i Slovo Otcovo současně.

Kdo je shledán schopným vyučení, shromáždí se kolem mne. Jak pozná, kde mne má hledat, kde přebývám jako Učitel?

Ohlásím se vždy způsobem zvláštním, nečekaným. Ohlásím se a zavolám ty, kteří se mají u mne shromáždit a ode mne slyšet Slovo, vyučit se skromnosti a lásce.

Nehledejte mne svým rozumem, že bych mohl přijít tam nebo tam, do církve té či oné nebo někam jinam. Já mohu přijít jen k člověku a ne k celému shromáždění, aby mne vidělo. K člověku přijdu a u něho způsobím věci zvláštní, jinde nevídané, neslyšené. Ne však ke každému přijdu a ohlásím se věcmi zvláštními. Ten člověk, k němuž jdu, musí být duch čistý, v němž není hříšnosti.

Vidíte-li nebo slyšíte-li, že tu nebo tam dělá člověk věci zvláštní, že se vychloubá, že mluví, jako bych já s ním a u něho byl, pak nevěřte. Já nejsem chlubivý, dychtivý oslavování. Člověk, který je takový, není se mnou.

Se mnou se může spojit jen člověk čistý, tichý a skromný, neschopný žádostivosti. Jen takovému, dějí-li se u něho věci zvláštní, může se věřit, že jsem s ním a u něho působím ty zvláštní věci.

Zvláštností nazývám to, že člověk vidí nadzemské, slyší nadzemské a vnímá mne jako Lásku. Takovéto věci jsou jistě neobvyklé, nejsou v moci člověka. Jsou v moci mé.

Nemůže mne jako Lásku vnímat člověk, který sám lásku nemá, ji nezná, neví, jak působí a co ze sebe vydává, jaké krásy, blaženosti. Já se také svou láskou neprojevuji. Ta láska, kterou lidé u mne znají z Písem, je jen částí mé lásky. Vždyť člověk není jen sám stvořeným tvorem. Je mnoho, přemnoho tvorů, které také miluji, kterým dávám lásku.

Vnímá-li někdo mou lásku celou, pak je to ten, kdo vystupuje nad zemské lidství a poznává dílo Otcovo. Kdo poznává dílo Otcovo, je duch, v němž působím já, neboť člověk sám nemůže poznávat to, co je mimo jeho tělo, mimo zemské hmotné zákony, co je jako Otcovo neviditelné dílo.

Někteří duchové znají zákony i dílo Otcovo. Člověk jako duch hřešící ztratil moudrost a vědomí duchovního života i jeho zákonů a nyní je pracně a namáhavě hledá a o nich se opět poučuje. Moudří duchové člověka poučují, ač to není dovoleno všem. Proto jsou na Zemi lidé, kteří znají více než jiní, ale jsou to vesměs lidé poučovaní některými duchy. Moudrost takto získaná nemá pravé ceny, neboť je porušena porušeností toho, kdo ji přijímá, protože to bývá zpravidla člověk ještě nedokonalý.

K dokonalému člověku nikdy nemluví moudrost nedokonalá. K hříšnému pak mluví moudrost ďábelská, přinášející lidem do Země mnohé klamy, mylná souzení věcí člověkova života. Jsou-li mylné moudrosti, je i mylný život, žitý podle nich, i všechny zbožnosti, konané podle nich.

Proto je na Zemi mnoho zmatků a nejistoty o věcech člověkova zemského i duchovního života. Zvláště pak jsou zmatky a omyly o věcech mých, neboť mé věci jsou nejskrytější a nejsložitější. Komu je sám nezjevím, je neobjasním, marně nad nimi přemýšlí, marně hledá jejich smysl.

Aby nebylo omylů, aby mne poznali moji milí, kteří čistotu srdce prokazují čistým životem, vydávám proudy pravé moudrosti vycházející z mé mysli. Vydávám je pro poučení, pro vyučení, pro poznání pravdy o mně i o člověku - neboť jak člověk může znát pravdu, když mu není zjevena? On ji ztratil svou hříšností a ona je dlouho mimo jeho dosah, je mu skryta. Proto bloudí člověk, proto je na rozpacích, co je pravda a kde je pravda. Sám by ji také marně hledal, neboť je skryta na nedostupných místech. Je skryta ve mně a já jsem pro mnohé nedostupný. Nedostupný proto, že jsem živ v lásce.

Kdo může k lásce? K lásce může jen láska. Pro toho, kdo nemá lásku v sobě, zůstanu nedostupný, skrytý, on mne nepozná. Protože mne nepozná, bude nešťastný ve svém životě, neboť se svým osudem si nebude vědět rady. Je příliš obtížný a složitý pro něho, neboť se nemůže dopátrat jeho původu, příčiny. Bude zápasit s obtížemi, protože je bude přemáhat sám. Kdyby byl spojen se mnou, pomáhal bych mu a on by brzy nabyl klidu a míru.

Já se však nemohu spojovat s každým, kdo má obtíže života a těžce s nimi zápasí. Mohu se spojit jen s těmi, kteří mne milují.

Zajisté je na Zemi znát, že mne její obyvatelé nemilují. Kdyby mne milovali, což by mohl být život na Zemi tak těžký? Nebyl by - já bych mu pomohl tak, že by ses stal hledaným životem, do něhož by rádi spěchali lidé i jiní duchové. Protože mě však láska ze Země nepřitahuje, nevolá, já nemohu je oblažit a změnit její vzhled, její životy.

Proto vy, kteří se ptáte, proč je na Zemi život těžký, vězte, že je těžký proto, že není spojen se životem mým. Nemůže být spojen s mým životem, neboť je v něm nedostatek lásky. Až bude na Zemi mnoho lidí mne milujících, zajisté do ní sestoupí mé království. Protože mne milují dosud jen jedinci, nemůže se na Zemi rozvinout klidný život a v ní trvale zakotvit. Usilujte o to, aby mě lidé milovali, a tím pomůžete celé Zemi.

Lidský život spojený s mým životem je dosud velkou vzácností. Já si takového života nadevše cením, neboť není lehké projít obtížnou vzestupnou cestou od míst hříchu k místu svatosti. Vzestupná cesta je naplněna překážkami, jako jsou zemské cesty naplněny kamením. Kdo se po nich ptá, je jako v ohni, jako v bouři, jako ve vichřici. Ti, kdo dokončují svou vzestupnou cestu, jsou ti, o nichž mluvím jako o lidech čistého srdce. Ti jsou mi nejbližší, s těmi spojím svůj život.

Spojím-li svůj život s jejich životem, tu jim poskytuji mnohé dary a věci, které jiní nemají. Činím je účastny na své práci, která je určena pro čas, kdy svět tone v hříšnosti. Tato práce není snadná, je nesmírně obtížná.

Což obtížné práce může konat člověk slabý, nemající síly ani moudrosti? Jaká by to byla práce? Zajisté ne taková, aby se z ní dokázal radovat ten, kdo ji uložil svému pomocníku jako úkol, z něhož má vzejít mnohé dobro.

Chci-li učinit člověka svým pomocníkem, tu především jej musím zasvětit do všeho, co činím a jak to činím, aby mohl svou práci dobře uvážit, o ni se poučit a pak ji vykonávat dobře a správně, jak je žádáno a je nutno, aby z ní vyplynulo to, co vyplynout má: obnova věcí, které ztratily své opodstatnění jako věci krásné a užitečné pro blaho života.

Jestliže je někdo volán k důležité práci, musí být nejdříve předpoklad, že ten člověk je schopen onu práci konat. Nikdo nebude neuvědomělého člověka s chabým rozumem volat k úkolu, který vyžaduje bystrost, chápavost a pohotovost k okamžitému činu.

Což já bych mohl jinak, což já bych se mohl obklopovat pomocníky, kteří nejsou schopni mně pomáhat, mne chápat a rozumět mým pokynům, co jim chci říci, co uložit za práci? Jak by mé dílo vzkvétalo, jak by bylo užitečné, jak rychle budované, kdybych je vložil do rukou pomocníkům, kteří nemají moudrost, nejsou zasvěceni do tajemství života svého, mého, do zákonů duchovních?

Chcete-li abych vás povolal k sobě a dal vám úkol čestný a užitečný, učte se, snažte se a já zasvětím vás, poučím, a vy mi budete užiteční, milí a vzácní, vaše služby budu oceňovat, je i odměňovat vysokou mzdou.

Již pouhý zemský rozum ví, že k úkolu, na němž závisejí mnohé životy, mnohé jejich blaho, nemůže se postavit člověk neschopný, že je nutno přípravy a vyučení, aby mohl v důležitém úkolu obstát na čelném místě. Myslíte, že mé úkoly, mé práce v oblastech nadzemských je snadnější, než jsou úkoly a práce zemské? Naopak, jsou mnohem těžší, složitější a vyžadují velké moudrosti i poznání různých skrytých příčin lidských osudů, neboť lidské osudy nejsou formovány Zemí, ale duchovním světem. V něm se vytvářejí předpoklady pro těžké i lehké osudy, které má člověk prožít na Zemi, aby nežil marně, a v práci, kterou bude konat, v obtížích, jež má prokonat, získal mnoho na svém vnitřním vývinu, na své dokonalosti.

Zúčastnit se práce na osudech lidí je zajisté práce velmi odpovědná, úkol nesmírně vážný. Proto ten, kdo k této práci je volán, musí být velmi moudrý. Ne však moudrý podle mínění lidí na Zemi, ale moudrý podle mých měřítek. Ty, jež svět pokládá za moudré, já vidím jako děti, jež nevědí, co je život, svět, a ty, jimiž často zhrdá, já volám a říkám jim: Pojďte, vyučení ctnostem tichosti a pokory, pojďte v úřad vzácný ... –

Kde získat moudrost, kterou já žádám, kde se jí vyučit?

Věru, těžká odpověď. Zemská vzdělanost není ta pravá, ona člověka neuvyčí poznatkům duchovního života, neboť je zná jen nedostatečně. Těžko je poznat věci neviditelné. A porozumět jim, je pro člověka vůbec nemožné. Poznávat a rozumět poznanému může jen ten člověk, který je v takovém stavu, že mohu k němu blíže, že jej mohu sám vyučovat skrytým zvláštním způsobem, působením na jeho ducha Duchem svým.

Abych mohl působit na lidského ducha, k tomu je mnoho zapotřebí. Především to musí být člověk očištěný a neschopný konat zlé, musí být vnitřně zjemnělý, ztišený, odpoutaný od projevů vnějšího tělesného života, aby mohl obrátit pozornost na svět jiný, který nosí v sobě - ve svět ducha.

Obrácení pozornosti od vnějšího světa ke světu vnitřnímu, ke světu ducha, je nejtěžší úkol člověka na Zemi. Kdo se o to nesnaží všemi silami po celý život, nemůže očekávat zmoudření ani dosažení dokonalosti. Svět jej dokonalosti nenaučí, neboť je sám porušen. Jeho životy nejsou věčné, jsou krátké a tím i bolestné, neboť myšlenka na zmar života vždy vyvolává tísně.

Dokonalosti učím já. Kdo nežije podle mne, kdo se ke mně neobrací jako ke vzoru svého života, nenabude dokonalosti, neboť ani neví, jaký má být, aby jej Otec opět nazval synem.

Mnozí praví: Jsme Tvými služebníky, Pane? -

Ale já pravím: Žádný sám od sebe není mým služebníkem a nemůže jím být. Služba, kterou já ukládám a vyžaduji, není služba lehká. Ten, kdo ji má plnit, musí být pro ni vycvičen, jak náleží.

Koho nazvu svým služebníkem, ten již opravdu musí být moudrý a věrný, musí dokonale znát zákony a řády života, aby si věděl rady v obtížných situacích, kdy je mnou volán ku pomoci zemskému životu, lidem trpícím, a lidem, kteří opouštějí tělo, i k jiným službám v životě duchovním.

Služebníci moji jsou mými pomocníky a pomocník musí vědět, co činím, aby mohl přiskočit ku pomoci právě v tu vhodnou chvíli, kdy je pomoci potřebí, kdy já na něj kývám a jej volám. Musí být proto bystrý, moudrý, ochotný a velmi obětavý.

Což může být pomocníkem ten, který nemá moudrosti ani ochoty a obětavosti? Vždyť ochota a obětavost plyne z láskyplnosti, moudrost pak zná ten, kdo je ode mne vyučen. Jsou takoví vyznavači, kteří praví: Pane, jsme Tvoji služebníci. - Kéž by byli! Jak bych byl potěšen. Jak lépe by se žilo všem, kdo ctí mé jméno, neboť přes své pomocníky bych jim dával pomoc i vyučení a oni by rychleji se zbavovali obtíží života.

Naléhám a vyzývám všechny, aby se snažili dosáhnout moudrosti ducha. Ona jim ukáže cestu z nesnází, spojí je se mnou. Kdo je moudrý, ví, co jej povznáší, co jej spojuje se mnou; ví, že já si nadevše cením lásku a oběť, že miluji skromné, tiché, vlídné a pokojné. Moudrost nabádá člověka k pospěchu, aby mne hledal, neboť ví, že u mne dosáhne všeho, po čem duše touží a co nutně potřebuje pro život. Moudrost vede duši ke mně, k lásce. Láska je pojítko mezi mnou a člověkem, proto je moudrost dobrým vůdcem života.

Žel, málo lidí ji hledá, spoléhajíce na mou milost, že já člověku ke všemu dopomohu bez jeho namáhání a usilování. Protože já milosti nedávám nehodným a nešlechetným, ani těm, kteří v duši zahálejí nebo pracují málo a nedostatečně, proto je život křesťanů ne k mé radosti, ale k žalosti.

Jsem dán člověku jako jeho strážce a pomocník. V mých rukou jsou mnohé věci, bez nichž nemůže lidský život nabývat věčnosti, ani duch člověka činnosti užitečné. Nemohu je však rozhodit na lidské cesty a říci: Sbírejte, lidé, zdarma jste dostali, zdarma berte! -

Je stanoveno, že v potu tváře bude člověk jíst svůj chléb. Chleba je zajisté pro člověka dost, ale není na dosah ruky jako ovoce na stromě. Musí se pracně vydobývat ze Země.

O chlebu pro duši platí stejné ustanovení. I ten si člověk musí v potu tváře dobývat. Zajisté nemusí orat a sít zemské pole, neboť pokrm pro duši se na zemském poli neseje ani nesklízí. Ale v duši své musí pracovat, duše sama si chleba vydobývá. Její práce je také namáhavá, obtížná.

Co je namáhavé a obtížné, nikdo nekoná s velkou chutí, s velkou odvahou, a nejraději by to nekonal vůbec. Tak lidé jsou stále slabí a mdlí, vlažní i lhostejní v duši, protože nedobývají její chléb, protože touží více sytit tělo než duši.

Duchovní chléb je síla, z níž duše bere schopnost k moudrému řízení života, aby byl v souladu se životem mým. Je-li lidský život souladný s mým, plynou z toho člověku nádherné věci. Vnitřně se rozvíjí, nabývá netušených schopností, vnímá boží světy a zúčastňuje se tvůrčí práce Otcovy. Ale soulad lidského života s mým je jen tehdy, když z něho vyzařuje velké světlo lásky, když tento život je žitý podle mne. Život žitý podle mne je život plný oběti a lásky, plný snahy prospívat, pomáhat všem.

Což lidé žijí takovým životem? Nemohou jím žít. Vždyť dosud nejsou schopni naučit se ani základním poznatkům víry a podle nich žít. Kdy se naučí žít životem vyšším, láskyplně, moudře a svatě, jak je jim přikázáno žít, kdy uvedou v soulad svůj život se životem mým, jeho pozdvižení na nebesa?

Mám všechno, co člověk potřebuje pro rozvinutí vnitřního života. Ale já žádám od člověka práci. Nechci, aby duševně zahálel a čekal, až mu uštědřím jako žebrákovi milodar, aby měl z čeho žít. Je-li stanoveno, aby člověk pracoval, pak jistě je pro svou práci vyzbrojen, aby ji mohl vykonávat. Zajisté nemůže oráč orat bez pluhu ani sít bez zrní.

Je-li žádáno, aby člověk pracoval tělem, pak jistě má, čím by tělo pracovalo. Má ruce k práci, má nohy, jež ho donesou na místo práce. Nežádám nikdy nemožné. Žádám jen možné, co je v lidských schopnostech a možnostech.

Žádám-li, aby duše pracovala, pak to žádám proto, že vím, že má čím pracovat, že je pro svou práci dostatečně vybavena, že nemá výmluvy přede mnou, aby řekla: Pane, nedal jsi mi rozum, vůli, myšlenku ani cit, čím bych se měla povznášet, čím zušlechťovat a nabývat svatosti. -

Člověk neví, co je v něm uloženo. Protože to neví, ani to v sobě nehledá. Spokojuje se s tím, že umí mluvit, myslet, konat práci rukou, že dovede leccos vymýšlet, co by zpříjemnilo tělesný život, co by ulehčilo tělesné namáhání, co by odkrylo tajné zákony hmoty, jejího působení a možností.

Že by dovedl také jiné věci, že by vnikal do života, do světa neviditelného, zcela ukrytého a neznámého, že by se s tímto světem spojoval a snažil se poznat jeho zákon a řád, aby poznal svou příslušnost nejen ke hmotě, ale i k duchovnímu životu, to všechno člověk neví. Ví-li o těchto možnostech, pak nedbá, nesnaží se jich dosáhnout. Dosažení těchto možností vyžaduje ovšem práci, velikou, namáhavou práci. Člověk znaven starostmi prací pro tělo, zapomíná na tu druhou důležitou práci, nevěnuje jí dostatečné úsilí ani pozornost.

Ale já jej burcuji, já k němu volám:

Člověče, nežij marně, neteskni nad svým údělem, jako bys nemohl nalézt v něm štěstí a spokojenost. Odlož hmotné zájmy a vytyč před sebou úkol dosažení moudrosti duchovní, lásky duchovní, lásky ke mně i k bratřím, a nebude marná ani jedna minuta tvého života na Zemi. Tvé utrpení se promění v nekonečnou blaženost, až vstoupíš ku pravici mé. Pracuj, pracuj na duši i v duši své a já před tebou zjevím ráj i sebe samého. -

Jen přičinlivému požehnávám, jen pilného podporuji, jen snaživému pomáhám. Vím dobře, že život na Zemi je krátký, že je přeplněn prací pro tělo, že na duši zbývá málo času. Avšak nesmí být promarněn ten čas, jenž zbývá pro duši. Je-li promarněn, pak život je neužitečný. Vždyť proto jde člověk žít tělesný život, aby si na Zemi rozvíjel duši, aby ji povznesl. V tom je právě záslužnost zemského života, když za těžkých podmínek při nedostatku času si člověk zvelebuje duši, na ni myslí, jí opatřuje chléb.

Chléb duše je síla, kterou nemá Země, ale kterou mám já. Chce-li ji člověk mít, musí se obracet ke mně v místa, kde se ona nachází. Čím více se ke mně obrací, tím rychleji dosahuje této síly.

Obracení ke mně však duši namáhá. Proto musí myslet především na mne. Jestliže na mne myslí, již pracuje, již si vydobývá chléb. Já jí žehnám a ona rozkvétá jako růže dobře pěstovaná, zalévaná, k radosti mé i k potěše andělů.

Říkám-li: přičinlivému požehnávám - pak přikládám lidskému přičinění velkou důležitost. Přičinění je práce, námaha. Protože já o duši stále mluvím a na ni poukazuji, pak mluvím o přičinění, z něhož plyne užitek duše. Užitek duše plyne ze spojení se mnou.

Přičiňujte se tedy o spojení se mnou, namáhejte se pro to, pracujte touto prací a budete užitečně a záslužně žít. Budete-li záslužně žít, můžete pomáhat jiným duším, které jsou v zaostalém, nízkém a hrubém stavu, jimž hrozí velké obtíže při vývinu do jemných stavů. Hle, pak si zasloužíte jméno služebník Kristův, já vám tento titul dám. Budete-li mými služebníky, vstoupíte do řad andělů a budete slyšet mé Slovo. Ono vás povede dál a dál, až k výšinám Ducha.

Myšlenky na mne jsou počátkem velkých věcí u člověka, jsou prvním krokem na cestě do nebes. Jsou-li počátkem velkých věcí, jak na ně nemám čekat, jak je nemám toužebně vyhlížet? Záleží-li vám na někom z lidí, zdali nesledujete pozorně jeho život, zdali se neradujete, když dosáhnete úspěchu ve své práci, když vidíte, že jde dobrou a správnou cestou k cíli?

Tak i já pozorně hledím a sleduji lidský život, neboť mi velmi záleží na člověku. Raduji se z jeho úspěchu, raduji se, když nastoupí správnou cestu k cíli svého života. Cílem člověka v této době je návrat k Otci. Proto myšlenky na mne jdou správnou cestou k tomuto cíli člověkova života. Jsou i počátkem našeho spojování, naší vzájemné lásky.

Kdo myslí na mne, na toho myslím já. Na koho začnu myslet, ten se začne měnit k dobrému. Mé myšlenky jsou naplněny moudrostí a láskou. Proto s myšlenkou mou na člověka jde souběžně péče o jeho život, o jeho budoucí osudy, o to, aby se brzy dočkal pokoje a Otcovy lásky.

V péči o lidské osudy se projevuje má láska. Milující touží, aby milovaný byl obklopen a zahrnut tím nejlepším, co život má. Láska má k člověku touží, aby on byl co nejdříve v mé blízkosti, neboť v mé blízkosti mu bude dobře, nejlépe. Přestane mít obtíže a nebude mít utrpení.

Člověkovo utrpení mne velmi rmoutí. Je i mým utrpením. Já je toužím odstranit, abychom oba, já i člověk, žili v míru a lásce věčné, aby nebylo člověka, jenž by řekl: jsem nešťasten. -

Můžete nabízet svou pomoc tomu, kdo ji odmítá? Můžete dávat chléb tomu, kdo nemá hlad? Můžete nabízet pohár vody, když o něj nikdo nežádá, nikdo kolem vás nemá žízeň? Kdybyste takové věci činili dnes i zítra, zdali by vás marná námaha neomrzela, zdali byste si neřekli: Já bláhový, co to dělám, zdali nemarním čas, zda se mi lidé nevysmějí? Proto půjdu raději jinam, dát chleba hladovým, vodu žíznivým, pomoc svou tomu, kdo o ni žádá, o ni velmi stojí. Budu pak užitečný a nepromarním čas. -

Tak jako vy, tak i já. Nedávám lásku srdci chladnému, neboť ono o ni nestojí, jí si nežádá. Nedávám moudrost tomu, komu postačuje zemská vzdělanost a on jiné nehledá. Těm pak, kteří stojí uprostřed, nevědouce, mají-li žádat, mají-li hledat mou lásku i moudrost, těm, kteří se spokojují s povrchní láskou a moudrostí, těm dávám jen tolik, kolik žádají. Zůstanou dlouhý čas stát jen na poloviční cestě, zatímco jiní budou po mém boku pracovat, neboť se vyučili, rozvinuli v dokonalé lásce i moudrosti.

Cesty mé jsou vám neznámy, ale já chci, aby byly známy, neboť neznalost zaviňuje, že se lidé nesnaží připodobnit své cesty cestám mým. A přece je nutno, aby se člověkovy cesty spojily s cestou mou, abychom šli jedním směrem k jednomu cíli. Dokud nevíte, kam já jdu, jak se můžete snažit jít za mnou? Vždyť nevíte, kudy a kam jít, abyste mě ještě zastihli, nalezli a připojili se ke mně.

Dokud se nepřipojíte, budete sami, bude vám smutno, budete bezradní a zmatení, nevědouce si rady s problémy života svého i celého světa. Teprve až půjdete se mnou životem, změní se všechno u vás k dobrému a vy nebudete bědovat nad životem, ale bude vám milo v něm žít, neboť v něm naleznete nejkrásnější lásku, nejvyšší dobro, Boha živého, jenž vás miluje otcovskou i mateřskou láskou.

Kdo vás má vést k cestám mým, kdo vám má říci: Hle, Pán váš jde tam a tam, jděte rychle za Ním, ať Jej dostihnete a jdete Mu po boku? -

Vy sami nevíte, a svatá Písma vám neobjasní, kam jsem zamířil své kroky. Svatá Písma tají mnohé věci a člověk je dosud neobjevil pro své poučení, byť v nich četl každý den. Zastřeno je v nich poučení až do mého příchodu.

Až já přijdu, budu učit lid a lid porozumí i Písmu. Ale jen ten lid porozumí, který bude v nitru oživený, který pozná, že není jen tělo, ale že je něco víc, že je duch, který s tělem neumírá. Svatá poučení nejsou pro tělesný rozum, neboť tomu se zdají nadpřirozená, zvláštní, nemožná, k neuvěření. Jen ti, kdo věří, že je duch, může pochopit věci, jež zjevují má tajemství přesahující rámec hmotného života. K takovým mluví slova Písem.

Písma však mluví a člověk se ptá: Co znamená tato divná řeč? -

Ano, divnou řečí mluvili ti, jimž bylo přikázáno mluvit o Bohu, protože vždy mluvili o věcech budoucích, jež se teprve stanou. Proč tak mluvili? Proto, že lid byl příliš hříšný, příliš propadlý temnotě a Slovo k němu nemohlo, protože je svaté a může sestoupit jen ke svatému. Kdo byli svatí, k těm přišlo a mluvilo poučení. Oni je sdělovali dál. Žel, že jejich sdělení dosud čeká na člověkovo porozumění.

Jinak chápe člověk hříšný, jinak rozumí člověk svatý. Co je svatému jasné a pochopitelné, to hříšníku je nesrozumitelné, protože oba jsou na různých místech. Svatý je u mne, hříšný u světa a ďábla. Ten, kdo je u mne, zajisté mi rozumí, protože jsem mu blízký. Kdo je odtržen a vzdálen, zdali může mne jasně a srozumitelně slyšet? Proto ti, kdo jsou daleko ode mne, neporozuměli nikdy mým slovům, ale vždy žili, jakoby je neslyšeli, neznali, ať jsem mluvil cokoli.

Jak bylo, tak je. Lid se mnoho nezměnil, je stále propadlý temnotě. Slovo k němu nemůže. Proto je nevyučený, neznalý toho, co já zjevuji jako život ducha, jeho cesty, osudy, práce a úkoly. Když je nevyučený, nemohu jej přijmout do služeb. Nepřijímám-li je do služeb já, je ve službách ďábelských a rozmnožuje zlo na Zemi. Škodí mně, sobě, škodí lidem všem.

Pravím: Až já přijdu, vyučím lid. -

Kdy však přijdu? Mnozí mě čekají v čas ten a ten, jiní opět říkají, že až bude na Zemi to a to, pak přijde Pán k poslednímu soudu. Nikdo neví, kdy já přijdu, neboť přijdu tehdy, až bude vhodný čas. Vhodný čas bude tenkrát, až člověk bude tak připravený, že budu moci k němu přijít. Ale lidé nejsou připraveni na můj příchod, neboť jsou velmi hříšní. Proto k nim ještě dlouho nepřijdu.

Přijdu jen k těm jedincům, kteří si zušlechtili duši, zjemnili ji a naplnili světlem a láskou. Ty vyučím dokonale, neboť mě uslyší přímo ve svém srdci. Nebudou-li mě sami ještě slyšet ve svém srdci, vyučím je přes ty, kteří mě slyšet budou. Tehdy se porozumí všemu, co i dříve bylo mluveno, psáno o mně i o člověku.

Stále nahlížím do lidského srdce a sleduji jeho stav. Proto vím, kdy je vhodný čas mého příchodu. Já vím, ale lidé nevědí, protože nevidí do srdce. Nevidí ani do svého srdce, jak by mohli vidět do cizího? Posuzují povrchně člověka.

Nemohu říci: Přišel čas příchodu Páně. - Čas příchodu Páně je tehdy, když člověk dosahuje čistého stavu.

Vy, kteří dosahujete čistého stavu duše, vězte, že příchod Páně je pro vás blízký.

Vy, kteří ještě hřešíte, už usilujte, abyste byli čistí co nejdříve, abych i k vám mohl přijít, vás posvětit a obnovit, přijmout do svých služeb a dát vám moudrost a lásku. Když dostanete díl mé moudrosti a lásky, budete schopni jít po mém boku jedním směrem, jednou společnou cestou k jednomu společnému cíli. Tím dosáhnete vrcholu svého lidství, jehož dosáhnout je vaší nejpřednější prací všude tam, kam vstoupíte žít.

Zas a zase mluvím, že je třeba čistoty duše, že bez ní není možno výš, bez ní se člověk nemůže obejít, chce-li dosáhnout nebeského života. Čistota je však příliš svatá věc a na Zemi není. Je nutno ji uvádět na Zemi, aby se v ní usídlila jako vzor života. Kdo ji má uvést na Zemi, když není v duši člověka? Člověk je pánem na Zemi, a věru, že si své království zařídil velmi chudě, takže je v něm každému tísnivo, žalno.

Co nevyjde z člověkova nitra, to nedodá Zemi pokojného života. Vnější zemské věci radost nedodají, ani ceny životu Země. Člověk formuje život na Zemi a dodává mu naplnění. Jaké naplnění dá člověk nízký a hrubý, člověk tvrdého srdce, člověk vnitřně nezjemnělý a nečistý? Jaký je sám, takový život nese, takový vydává. Kdyby byli lidé jemní a čistí, tu rázem by se Země změnila v ráj.

Co je třeba činit, aby se Země změnila a byla místem krásným? Změňte se, lidé, a bude se vám krásně žít a budete odklopeni láskou. Budu s vámi mluvit, budu vás oslovovat: synu můj, dcero má - a vy jako děti budete bez starosti a obav žít, vždycky se radujíce, vždycky se těšíce na nový den.

Žalno mluvit o krásném životě, když je lidem vzdálený.

Lidé prosí: Pane, dej nám život pokojný, dej nám mír, dej nám spásu, dej nám milosrdenství. -

Já odpovídám: Ve vašich rukou je toto všechno, i pokoj a mír, i radost ze života. Žel, vy sami bráníte, aby všechny krásné věci života nalezly u vás své místo, trvale byly s vámi. Pokud se nezměníte v nitru, pokud nebudete usilovat o svou čistotu, pokud nebudete zcela čistí, marně budete volat po krásných věcech života. Krása a radost vstoupí jen do čistých duší, je naplňují, je všude obklopují. Čistému srdci plynou celé náruče milostí, k němu sestupují celé hory lásky. Nečistému srdci se vyhýbají i andělé. -

Zajisté můžete říci: Andělé nemají tolik lásky, jako máš Ty, Pán a Bůh náš. Ty můžeš dát i hříšníkům, Ty můžeš pomoci vždycky. -

Komu nedají andělé, nedám ani já, neboť oni jsou prostředníky mých darů člověku, oni se mnou jsou jedna láska, jedna moudrost, jedna vůle. Oni vědí, že nečisté srdce je sídlem duchů temnosti, a kde jsou ti, tam nesmí anděl lásky.

Chcete-li, abych vám pomáhal, vyčistěte dokonale své srdce od vší temnoty a já vás zahrnu vším, po čem toužíte: milosrdenstvím, láskou, pomocí. S mou pomocí je pak cesta k Otci již rychlá a zabezpečená. Co může si člověk více přát, více odměny obdržet za to, že miloval a denně v sobě rozsvěcoval světlo v čistý silný plamen?

V čistotě mám zalíbení. Jestli jí ona dosahuje, nazývám ji pannou. Je-li pannou, je i nevěstou. Což nevěsta není hodna lásky? Ano, je hodna, protože je krásná a neporušená.

Budete-li krásní a neporušení, zdali si nezasloužíte velké lásky, velkého milování ode mne i od Otce?

Nad čistotou duše přemýšlejte, co ona znamená. Ne však jen přemýšlet, ale je třeba si ji zamilovat, ji učinit nejvyšší potřebou života, jí zasvětit svůj zemský život; oblíbit si stav, jenž hříchu nemá, nezná ani si neumí představit, co hřích je a jak může být činěn; zakotvit v dobru a v něm zrodit svůj nový život, novou duši.

Starý člověk je duše hřešící, nový člověk je duše čistá. Jen tento nový člověk je syn můj, syn boží, ten, koho miluji, na koho volám: Služebníku věrný, pomocníku můj, můj milý příteli, můj drahý bratře! –

Dokud si nezamilujete čistotu duše, marně vám domlouvám, marně kárám. Bez lásky nemožno dobře konat práci. Budete-li usilovat o čistotu své duše jen z nutnosti, z povinnosti, nebude ve vaší duši nikdy celá a dokonalá, neboť co jeden den získáte, druhý den ztratíte, protože nebude toho, kdo by v duši dobro trvale zpevňoval, kdo by mu upravoval místo, čekal je toužebně a netrpělivě jako milující milujícího.

Touha po čistém stavu urychluje jeho vývin, takže ho může být dosaženo již v tomto životě, který žijete na Zemi v těle. Kde však vzít touhu po duševní kráse, když v srdci dosud není?

Řekněte mi: Pane, pomoz mi, rozteskni mou duši po láskyplném, čistém stavu! -

Proste o touhu duše, a já vida upřímnost prosby, srdce vám obměkčím, že bude hledat cesty tiché a čisté, po nichž se ubírá člověk svatý, že na tyto cesty vstoupí a stane se na nich poutníkem vytrvalým, silným, jenž rychle dochází k cíli.

Vy zajisté nemáte, co máte mít. Chcete-li mít, co nemáte, obracejte se ke mně. Já vás nechci mít chudé v duši a nevědomé, já naopak chci vás všemu tvorstvu ukázat jako vzorné, čisté, dokonalé syny, jejichž život je podoben životu mému, aby všichni tvorové si vás zamilovali a vás ctili, následujíce vás v mnohých dobrých činech.

Budete-li se ke mně obracet a mluvit ke mně o všem, co je jako váš nedostatek i jako dobrá upřímná snaha - zdali vás odmítnu a řeknu: co je mi po vašem životě? - Já vždycky stojím nad lidským životem a sleduji jeho cestu, ať jde ke mně nebo mimo mne. Nikdy neřeknu: co je mi po vašem životě, lidé, sami jste hřešili, sami se očišťujte z vin. -

Láska nikdy takto nemluví, nikdy takto nejedná. Pravda, hřích mě oddělil od lidí, nečistý život lidí mě zadržel v pomoci jim; přesto nikdy nejsem lhostejný k životu nejbídnějšímu, i nejvíc hřešícímu. Lítost mám, že nemohu pomoci pro hřích a vinu, pro zatvrzelé, dlouhotrvající ulpívání na špatných, nedokonalých řádech života, jež panují na Zemi. Radost pak mám, když hřích se přemáhá a nedokonalý řád se mění v dokonalý a člověk je živ podle Otcových přání.

Když kajícník mne prosí, když lítostivě volá: Pane, odpusť mi viny! - tu nastává jiný vztah. Tu hříšného neodmítám, ale prvně nahlédnu do jeho srdce, co se tam děje, zda lítost je upřímná, zda je upřímná i touha po mém odpuštění. Kdo je upřímný, bezelstný, kdo z duše mluví, od toho se nevzdaluji, byť i hřešil.

Stále musí člověk usilovat, ukazovat a dokazovat, že nemluví marná slova, jen aby mluvil, aby se modlil, ale že mu záleží na lepším, dokonalejším životě, aby žil tak, jak Otec žádá na synech, jak já stále k člověku mluvím a předkládám mu jeho povinnosti.

Zajisté není upřímný, kdo se modlí, ale nesnaží se žít, jak žít má, kdo vyznává víru, ale žije jako ti, kdo víry nemají. Neupřímnost je velmi blízká lži a lež je jed pro duši, je velká překážka v dosažení mé podpory ve všem, co člověk činí pro duši i pro tělo.

Pravím: Nebudete-li usilovat a pracovat ve své duši, pracovat pilně, snaživě a upřímně, nedočkáte se brzkého vynětí z obtíží zemského života, nedočkáte se ani po smrti těla odpočinku a klidu. -

Vězte, že člověk musí pracovat stále a bez ustání na svém napravení a zdokonalení duše. Dokud tuto práci neukončí se zdarem, ať nečeká na posmrtný ráj ani život v nebesích. Do nebes vstupují jen dokonalí duchovné, jimž není možno nic vytknout v chování, myšlení, řeči ani skutku. Nedokonalí musí zas a zas vstupovat na místa, kde se člověk kárá a učí žít podle dobra a lásky.

Pokud člověk potřebuje kárání, zdali může přebývat v radosti? Každé kárání vyvolává v duši tíseň. Kde jsou tísně, tam nejsou radosti. Obojí nemůže být na jednom místě. Vyžaduje-li člověk očištění, nemůže žít v oblastech, kde již očišťování není, kde je již práce pokojná na úkolech lásky a moudrosti, na úkolech jejich vydávání všem tvorům.

Láska je stav příliš čistý a svatý, do něhož nemůže vstoupit duše nečistá. Chcete-li vstoupit v lásku mou a v ní žít jako nebešťané, musíte být dušemi čistými, bez porušení, bez stínu vin proti lásce.

V čem spočívá práce duše?

Spočívá v přeměně nedokonalého stavu ve stav dokonalý. Dostane-li někdo do rukou kámen, aby z něho vytvořil souladný tvar, dílo na pohled krásné, zdali nemusí velmi přemýšlet, namáhat se a pracovat v potu tváře, aby splnil daný úkol? Tak i v duši je stav podobný stavu nezpracovaného kamene, nezbroušeného a neztvárněného, který leží na cestě bez užitku. Kdyby byla duše ponechána ve tvaru, v jakém je po svém porušení, což by byla k užitku, což bych ji mohl postavit na úroveň duší andělů, aby s nimi spolupracovala?

Zajisté řeknete: Vždyť je to nemožné, vždyť ona neumí láskyplně ani myslet, ani jemně, mírně, ochotně a vlídně mluvit - jak by mohla lásce pomáhat skutky, lásku podporovat v jejím úsilí o zkrásnění života? -

Ano, pokud tuto práci lidská duše nedovede, je málo užitečná tvorům, je bez užitku pro život. Je-li něco neužitečné a škodlivé, zdali je to ponecháno na pěkných místech? Takové věci se odkládají, každý se jich rád zbaví, aby zbytečně nezabíraly místo věcem užitečným. Co pak já mám činit s dušemi, s lidmi, kteří svým životem nejen nepomáhají, ale ještě mu škodí?

Přeměna nedokonalého v dokonalé je jistě obtížná, těžká, trvá dlouho, není ani za jeden život na Zemi hotova. Každé zdržení, oddálení této práce přináší duši nebezpečí v tom, že duše nebude hotova se svou prací ve stanovený čas.

Neponechal Otec na libovůli člověka jeho napravení, ale stanovil mu čas, kdy musí být hotovo a splněno, stanovil mu i přesnou míru duchovní dokonalosti, již musí opět dosáhnout, aby se mohl opět nazvat Jeho synem.

Kdyby byl ponechal člověkově libovůli čas, kdy chce a bude napraven, kdy dosáhne svatých stavů, jak by to vypadalo s člověkem? Bloudil by temnými místy duchovních i zemských světů a jeho napravení by se táhlo donekonečna. Protože znal liknavost hříšníků, nenechal člověka bloudit a neužitečně žít.

Život neužitečný je marný život a takový nemá místa v životě Božím. Proto jsem se stal učitelem lidu, aby nebloudil a nežil neužitečně, marně, aby z jeho života opět vzešla sláva a radost Otcova i podpora Jeho díla.

Co platno však učit, když žáci jsou nepozorní, když tisíce věcí odnímá jejich pozornost od mých slov, příkazů, napomínání a varování. Učitel se namáhá, ale jeho slovo nepadá do duše toho, kdo má být vyučen a poučen. Padne-li přece, neujme se v ní, jako se neujme semínko v půdě nepřipravené, nezorané. Není-li pak učitel zarmoucen, nevzdá-li se práce, když vidí, jak je marná a bez užitku? Zemský učitel se může vzdát své práce, poznává-li, že to, co mluví, není přijímáno s dychtivostí a pozorností, že poučovaný se nemění ani nelepší, že je stále stejný a lhostejný.

Já se své práce však nemohu vzdát - neboť co by bylo s člověkem, kdybych se jí vzdal. Zas a zas musím napomínat, varovat, učit člověka žít podle pravých svatých zákonů. Zas a zas musím člověku připomínat jeho porušení, pokažení, jeho chybný a nedokonalý stav. Zas a zas, stále a stále, tak dlouho, dokud poslední člověk, poslední duše nebude proměněna v duši svatou, dokud se všichni synové nenavrátí k Otci.

Mnoha způsoby jsem učil lid, mnoha způsoby jej budu učit, vždy podle doby, která se právě prožívá a podle toho, jací lidé žijí na Zemi, podle stupně jejich nedokonalosti nebo dokonalosti. Zvláště pak ty, kteří mé jméno mají za jméno Boží, zvláště ty chci zasvětit do všeho, co má člověk vědět, co konat, jak se chovat a žít. Oni mají dosáhnout nejdříve stavů žádaných, nejdříve mají vejít ve spojení se mnou a ujmout se obnovitelské práce u nižších tvorů.

Žel však, žel! Ti, kteří mají být na místě prvním, stojí často na místě posledním, za těmi, kdo nepřijali mé jméno, jemu nevzdali úctu, ač Otce uznávají a vyznávají. Stojí na posledním místě svým životem, svým stavem. Ač tolik milostí k nim plyne ze spojení s mým jménem, nevyužívají jich tak, jak by měli, jak je jim uloženo.

Odvracím se proto od liknavých i od těch, kteří vlastní vinou se postavili do posledních řad, protože neostříhali ustanovení, protože neusilují o svatost své duše, o dokonalé nabytí moudrosti ducha, protože jsou ve stavu zaostalém, nevyvinutém do láskyplnosti, do jemných čistých stavů.

Od jedněch se odvracím, k druhým se navracím, k těm, kdo jsou vyvinuti a touží po pravé moudrosti a lásce, po dosažení dokonalejšího stavu, po dokonalém spojení se svým Bohem.

Volám:

Přistupte, dychtící a toužící po Božím zjevení, po Božím Slovu, přistupte, já Slovo své dávám srdcím, duším a nikoli zemským jménům lidí. Nerozlišujte vyznání, ale život. Čistý k čistému, milující k milujícímu.

Ten, kdo věří, že Bůh je, ten, kdo ctí Otce, kdo jde cestou pokojnou, cestou dobrotivosti, lásky a oběti, ten je pozván, aby vstoupil do řad těch, které vyučím a povedu ve jménu Slova, ve jménu Ducha cestami slávy své i Otcovy, cestami krásnými a vysokými, jakými kráčí nejvyšší, nejmoudřejší duchové.

Až začnu vyučovat, pak uvěří ti, kteří mají připravenou duši k silné víře. Uvěří, že Syn je Slovo a Slovo je Duch a Duch že je Kristus, neboť Kristus je Bůh lásky a pokoje a Duch je dobro a láska sama. Poznají, že mé Slovo není jen Slovem Učitele, ale Slovem Boha živého.

Slovo Boha živého je dáno všem lidem, všem tvorům Otcem, a proto nebude mezi vyučovanými rozporů o Synovství a Otcovství Božím, ale všichni je budou uznávat a vyznávat, ctít a milovat.

Ti, kdo jsou připraveni na můj příchod, jsou vyvinuti do jemných čistých stavů. Jsou-li takoví, pak je to vysvědčení o jejich pilnosti, přičinlivosti, o stálém snažení a usilování o to, aby vystoupili na vyšší stupeň duchovního bytí, aby nebyli jen jako živá těla, ale především aby byli jako živí duchové, naplněni vším, co je připodobňuje k Božímu obrazu. Bez přičinění člověka není zdárná jeho práce na jeho obnově. Já k ní dávám předpoklady, ale její vypracování musí člověk konat sám za mého vedení, dohledu a skrytého posilování ducha.

Ti, kdo se rozvíjeli a pěstovali skrytá semínka citu ušlechtilosti, jemnosti a láskyplnosti, kdo i rozum tříbili a naplňovali jej duchovní moudrostí, aby se stal sídlem moudrosti a vůle, jež nekolísá na rozhraní dobra a zla, ale kotví na straně světla v pevném a trvalém dobru, tito všichni jsou dnes schopni mne poznat i pochopit úkoly jim dané ode mne, ti jsou zařazeni mezi čekatele vyššího života, jenž plyne ze života mého a posvěcuje všechny jeho činitele v člověku a dává jim svatou podobu podobnou mé, aby byli podle ní poznáni mezi jinými a podle ní zařazeni na zvláštní místa, kde jsou moji spolupracovníci.

Každá práce směřující k dobru člověka, má mou skrytou podporu, mé požehnání. Práce, jež posvěcuje ducha a vrací jej Otci, je zahrnuta do práce nejpřednější, nejpotřebnější, jež se koná na kterémkoli místě Země i nebe. Ta je mi nejmilejší, je mnou vysoce ceněna. Je mou tichou tajnou radostí.

Ptáte-li se mne, čím se potěšuji, pak vězte, že vaše usilování, vaše práce na posvěcení vašeho života je mi největším potěšením, jaké mi v tomto čase váš život může a má dát. Přes vaše srdce jde potěšení mé, přes jeho svatost přichází ke mně chvíle radosti.

Člověk si sám nemůže posvětit svůj život, ale může jej učinit hodným posvěcení. Hodným posvěcení je život, v němž se zrcadlí duševní krása. Ta plyne z myšlenek na všechno krásné, čisté a svaté, co není na Zemi, ale na nebi, co není u hříšníků, ale u svatých, co není u člověka, ale u mne. Myšlenky na mne upřené vyvíjejí v duši krásu, myšlenkami na mne krásní duše, neboť myslí na svatou krásu, na Boží lásku. Čím více myslí na Boží lásku, tím je jí blíže.

Láska Boží posvěcuje život. Tomu, kdo na ni myslí, život světí. Posvěcený je ten život, jemuž věnuji péči, jemuž pomáhám k dokonalosti. Na člověku tedy záleží, kdy do jeho života vstoupí posvěcení, kdy má pomoc - neboť ona jde vzápětí člověkova usilování o její dosažení, jeho upřímné, vroucí snahy, jeho obrácení k dobru a lásce celým srdcem, celým životem.

Kdo je obrácen celou duší ke světu, ten mne nemiluje. Kdyby mne miloval, což by ho těšilo něco jiného, což by jinde hledal krásu a potěšení? Kdo hledá dosud potěšení jinde než u mne, ten se ode mne potěšení nedočká. Od světa čekal potěšení - ať jej svět potěšuje. Dokud je mlád a zdráv, zajisté nepotřebuje jiného potěšování než toho, jež poskytne svět. Když však léta přijdou a člověka vedou ke hrobu, když utrpení stiskne duši - zdali mu stačí světské potěšování?

Co však platno rozpomínat se na mne na sklonku života a hledat u mne potěšení? Kdo nemyslel na mne v mládí a ve dnech svěžesti těla, toho na stáří nepotěším, neboť troška jeho vzpomínání nenahradí dobu, kdy na mne myslel, na mne zapomněl, kdy se cele oddával světu, mu sloužil, dával svou sílu i rozum, všechny myšlenky, všechny city.

Kdo mne nemiluje, což ví, co je láska? Ta láska, kterou zná svět, to není pravá láska. Pravá láska je konání dobra, dávání dobra všem. Kdo se naučí této lásce, je nazván svatým. Jen svatí mne milují, neboť oni jsou schopni dávat dobro všem známým i neznámým, milým i nemilým, svatým i hříšníkům, všem.

Dovedete-li toto, dovedete-li milovat i nepřátele, pak již v této hodině vás nazývám a k vám volám: Moji svatí, moji synové! -

Moji synové musí být svatí, neboť od nich žádám dobrodiní, které přinesou nejen přátelům, ale i nepřátelům, těm, kteří s nimi bojovali na Zemi o mne, odnímajíce jim lásku, naději i víru ve mne, abych jim pro jejich nešlechetnosti nedal titul synovství.

Pravím: O svou statečnost vedete boj, zápasy, abyste zadarmo nebrali mou milost, abyste si zasloužili své synovství. -

Držte se mě, držte pevně, vy, kteří jste mě nalezli jako Slovo, jako Pána a Boha svého. Já vás nemohu držet sám u sebe, ale vy se musíte namáhat, abyste si udrželi své místo. Namáhat se musíte až do konce svého zemského života, neboť nikdy nemáte dosti pevné víry, naděje. Pevná víra vás drží u mne, pevná naděje vás staví pod mou ochranu. Tisíce okamžiků je, kdy vám hrozí nebezpečí ztráty místa u mne.

Bděte nad sebou jako matka nad dítětem, aby nedošlo k úrazu. Stále buďte bdělí, stále se rozpomínejte, že já jsem, že sami beze mne jste třtinou, ale se mnou skálou nejpevnější. Ve spojení se mnou je vaše dokonalost, spása, krása duše i její velké schopnosti vidět a slyšet Boha svého.

Prorokování staré doby se obnovuje. Čekejte proroky, učitele, kteří slyšíce mne, Učitele, vyučovat budou pravdě. Dejte jen pozor, aby byli praví! Já zajisté posílám pravé proroky, pravé učitele. Ale ďábel posílá proroky a učitele své, aby vyučovali tomu, co oni sami vědí. On zajisté ví, že já jsem Slovo Boží. Proto nevyvrací vám vaši víru, ale vede cestami zbytečnými, jež zdržují.

Dejte pozor na ty, kteří zadržují člověka, aby se nestaral o věci méně důležité, aby nedbal o věci nejdůležitější a neměl čas na ně, aby se brzy se mnou nespojil.

Učím vás věcem nejdůležitějším, jež vedou ke mně, spojují vás se mnou. Nezaměňujte tyto věci za jiné. Naučte se svatě žít. Až se naučíte svatě žít, poznáte mnohá, ne-li všechna tajemství života v těle i mimo tělo.

Jen svatým dávám nahlížet v pravdu. Chcete-li poznat pravdu, buďte pamětlivi toho, co je k tomu potřebí. Ne dříve jí dosáhnete, ne dříve se poučíte o svém Bohu, leč tehdy, až váš život vám Jej přiblíží, vám Jej zjeví.

Duchem jsem a duchu se zjevuji, tomu, který v sobě nosí nevinnost. Nevinní duchové jsou andělé lásky.

Až budete anděli lásky mezi lidmi, pak vám zjevím sebe samého. To již bude počátek rajského žití, kdy vás vyzvednu do svého života a spojím se s vámi na věky.

Radostí mou je člověk, jenž mi naslouchá a zachovává mé Slovo, promýšlí jeho význam a smysl, jeho potřebnost a užitečnost pro svůj celý život.

Buďte mými těšiteli, jako já jsem Těšitelem vaším.

Slovo Kristovo 1 (1952, původní znění)

Vyznavačům Kristovým

Menu

Vyhledávání

Kontakt